„Tvůrčí proces je jako série krizí, které musím překonat, abych vytvořila píseň,“ říká první Češka na prestižní Liverpool Institute for Performing Arts.

Věra Faldýnová, absolventka zpěvu z meziříčské ZUŠ B-Art, od letošního školního roku studuje na Liverpool Institute for Performing Arts, umělecké škole založené legendárním členem Beatles Paulem McCartneym. Věrka se vzdělává ve studijním zaměření Songwriting & Performance. Jako první Češka na akademii má jedinečnou příležitost ukázat, co přináší česká hudební scéna a jakou hodnotu může mít v mezinárodním kontextu. V hudební tvorbě ji nejvíc ovlivňuje folklor a tradice. Jak sama říká: „Domovská krajina, hory a příroda Beskyd mi pořád připomínají mé kořeny.“ Věra Faldýnová je talent, o kterém v mezinárodním hudebním prostoru ještě hodně uslyšíme.

Věrko, co tě přivedlo k rozhodnutí přihlásit se na hudební školu LIPA?

Nejdřív jsem hledala, co by se dalo studovat tady u nás, takže jsem šla na konzervatoř. Měla jsem hrozně vysoká očekávání, protože to byla moje vysněná škola. Teď prostě opouštím základku a už nikdy nebudu dělat matiku, říkala jsem si.

To naprosto chápu.

No, ono samozřejmě nešlo jen o tu matiku, ale prostě jsem se fakt chtěla věnovat hudbě. Moc jsem toužila hrát každý den na klavír, zpívat a skládat písničky. Konzervatoř mi dala hodně, ale pořád to nebylo tolik, kolik jsem potřebovala. Představovala jsem si, že tam všichni budou mít disciplínu jako já a že budou motivovaní, ale nebyla to tak úplně pravda. Já se prostě chtěla vzdělávat, zlepšovat a posouvat dál, protože jsem pořád měla tu vizi, že budu profi muzikant, a chci to dělat třeba i líp než někteří lidé u nás. Takže jsem si říkala, že po konzervatoři musím jít někam, kde na tohle zlepšování budu mít pořád prostor. A ta myšlenka přihlásit se přímo na LIPU vznikla tak, že jsme tam letěli na výlet na podzimní prázdniny, protože mi rodiče chtěli ukázat kolébku hudby, Liverpool, kde se dali dohromady Beatles. Já jsem byla nejdřív plná předsudků a dost skeptická k nějakému šedému deštivému anglickému městu. Ale hned, jak jsme přistáli a šli si to město prohlédnout, byla jsem úplně ohromená. Lidé tam byli sympatičtí a otevření, ze všech koutů zněla hudba a já jsem začala mít pocit, že jestli mám někde studovat hudbu, tak v Liverpoolu na škole, kterou založil Paul McCartney. I když tehdy to pro mě byla naprosto nedosažitelná věc… asi jako letět na Mars.

Takže tys vlastně ani nezvažovala jiné hudební školy? Třeba proslulou Berklee nebo podobné? Už jsi věděla, že chceš na LIPA, protože tam tě to nadchlo a cítila jsi, že jsi tam mezi svými?

Přesně takhle to vlastně bylo. Já jsem si samozřejmě prohlížela různé možnosti, třeba i tu Berklee, ale v Liverpoolu přeskočila jiskra.

Jak probíhala přijímací zkouška? Měla jsi z toho dobrý pocit? Tušila jsi, že by to třeba mohlo klapnout?

Jejich přijímačky jsou vlastně strašně dobře vymyšlené. Uchazeč se registruje do online portálu, kde kromě běžných informací vyplňuje třeba i kariérní cíle. Jsou tam ale i otázky, jestli si uchazeč dovede představit, že nastanou nějaké situace, které by mohly zabránit tomu, aby se své hudební kariéře věnoval. Dále jsem tam vkládala esej o sobě a svých vizích a doporučení učitelů z konzervatoře. Myslela jsem si, že po této části bude následovat ještě nějaký online hovor, kde budu muset zpívat a hrát, ale stačily jim jen nahrávky. Mohly to být i covery, ale já jsem jim poslala i své originální písničky. Využila jsem i toho, že už jsem byla s kapelou ve studiu, a že jsme natočili videoklip.

Jak ses cítila, když jsi zjistila, že tě přijali?

Den předtím, než jsem to zjistila, jsme se s našima bavili o tom, že budeme věřit tomu, že to třeba vyjde, ale musíme se připravit i na to, že se tam hlásí strašně moc lidí, a kdyby to nevyšlo, zkusíme to další rok. Úplně si ale vybavuju tu chvíli, kdy jsem to zjistila. Seděla jsem zrovna s mamkou ve Valmezu v kavárně u Tucana v tom jejich houpacím křesle, cinknul mi mail a já tomu vůbec nemohla uvěřit. Bylo to samozřejmě jen podmínečné přijetí, musela jsem udělat maturitu a test z angličtiny, ale to už byly jen maličkosti. Zdálo se mi to úplně nemožné, nemusela jsem řešit žádný záložní plán, už zbývaly jen formality.

Jaké byly tvé první dojmy z této školy hned po první přednášce nebo semináři?

Vyděšení, ale v dobrém slova smyslu. Já jsem byla v angličtině sebevědomá. Říkala jsem si, přece koukám na seriály. Ale hned při první informativní schůzce pro mezinárodní studenty jsem měla pocit, že všichni kolem mě mluví řečí, kterou vůbec neznám. Zároveň jsem úplně první český student, který se tam kdy dostal, takže jsem stále nemohla věřit tomu, že tam jsem a že se to všechno děje.

Jaká byla tvoje cesta k hudbě a co tě vedlo k rozhodnutí stát se profesionální hudebnicí? Podaří se ti specifikovat nejvýznamnější momenty? Kolik ti bylo, když jsi začala zpívat nebo hrát na hudební nástroj?

Můj taťka taky chodil na kytaru do zušky, když byl malý, a moje mamka, teda bohužel proti své vůli musela hrát na housle. 

To teda není zrovna pozitivní vzor.

Když pak ale byla mamka starší, hodně si hrála na kytaru Beatles a tak. Přepisovala si jejich texty a akordy do takového velkého sešitu, kde to všecko má. Já si tím sešitem občas ráda listuju. Ale spíš to u nás doma bylo takové hudebně otevřené. Naši měli vždycky rádi dobrou muziku a poslouchali různé žánry. Mamka má hodně slabost pro Beatles, takže jsem s ní i jako malá ráda koukávala na film Help. Ale už odmala jsem byla v uměleckém prostředí. Začala jsem chodit do B-Artu, kde jsem se sice nejdřív věnovala tanci, ale když jsem začala se zpěvem u paní učitelky Peřtové, věděla jsem, že to je to, pro co moje srdce hoří. Tehdy jsem si vyzkoušela pěvecké soutěže, koncerty i nahrávaní ve studiu. Druhým významným milníkem bylo určitě přijetí na konzervatoř. Odejít v patnácti studovat do Prahy znamenalo nejen nové hudební zkušenosti, ale i ty životní. Konzervatoř mi otevřela nové obzory, setkala jsem se se spoustou úžasně talentovaných muzikantů, ale taky jsem se o sobě naučila spoustu věcí. Třeba to, že každý máme svou cestu a nemá smysl se porovnávat. Milníků bylo víc, určitě za ně považuju i koncerty a zkoušky s kapelou. Přišlo i pár neúspěchů, ale každá zkušenost byla jen další krok vpřed.

Co tě nejvíc inspiruje při tvorbě vlastní hudby? K čemu se obracíš, když máš tvůrčí blok? Máš třeba nějaký manuál k objevení inspirace? Postupuješ nějak systematicky nebo to necháváš volně plynout?

V tuhle chvíli je mi největší inspirací určitě domov. Beskydy, Valašsko, folklor, lidové písničky, ale i cimbálovka. Dřív bych to vůbec nečekala. Můj vztah k tradicím vzešel z dětství, kdy jsme s babičkou chodily v průvodech v krojích, ona v tom svém dámském a já v dětském. Ten její jsem pak zdědila. Nicméně s nástupem puberty se můj zájem o tyhle události úplně vytratil a folklor pro mě nic neznamenal. Jak jsem ale začala žít v zahraničí, pochopila jsem význam svého původu. Domovská krajina, hory a příroda Beskyd mi pořád připomínají mé kořeny a volají mě zpátky. Díky setkávání s lidmi z různých kultur můžu ocenit rozmanitost a jedinečnost každého. Právě tohle zjištění mě teď nejvíc inspiruje. Obecně si myslím, že když tvořím hudbu, je to hodně o tom, abych se dostala dovnitř sebe. Inspiraci často hledám uvnitř, ne v okolí. Tvůrčí proces je jako série krizí, které musím překonat, abych vytvořila píseň. Každá skladba je takovým malým řešením osobního problému.

To je hodně zajímavé. My, kdo jsme jen konzumenty hudby, tohle vůbec nevidíme. Spousta lidí si možná i myslí, že si jen sednete k nástroji a vždycky něco složíte, protože prostě máte talent. Takže takhle to nefunguje?

Když jsem v nějakém fakt hodně dobrém rozpoložení, tak se to takhle podařit může. Někdy se ale stane, že mám nápad, třeba pár akordů a kousků textu, ale několik měsíců se mi to nedaří dokončit a nevím proč. Takže řeším krizi, i když pro mě je to krize v dobrém samozřejmě, která mě o sobě samotné něco naučí, když se mi ji podaří vyřešit.

Kdy jsi složila svou první skladbu?

Odmalička jsem si psala deník, takže teď jich mám už asi devět nebo deset. A kromě všedních zápisků o tom, co jsem měla k snídani, a jestli jsem šla babičce venčit psa, jsem si občas psala i písničky. Pamatuju si, že jsem si živě představovala, jak je hraje celá kapela nebo orchestr a jaký to bude úžasný výstup. To mi bylo tak devět. Ale první písničku, kterou jsem opravdu i někomu zahrála, jsem složila, když mi bylo asi třináct. Byla anglicky a jmenovala se Universe, stejně jako charitativní cédéčko, které jsem vydala v patnácti.

Mám z tebe pocit, že jsi vlastně docela systematický typ člověka, když jsi byla schopná popsat deset deníků. U toho vydrží málokdo. Máš ráda věci v pořádku?

Je to tak. Moje mamka tomu vůbec nerozumí, že jsem sice umělec, ale spoustu typických uměleckých rysů nemám. Jsem kreativní, ale opravdu mám věci ráda v pořádku a organizované.

To je trochu nepopulární názor. Existuje stereotyp, že umělci jsou nespolehliví bohémové, a když se tak nejeví, někteří lidé se domnívají, že se tito umělci možná příliš drží nějakých mantinelů a že se neumějí dostatečně otevřít. Takže ty o sobě otevřeně přiznáváš, že jsi organizovaný umělec.

Ano, asi je to nepopulární, ale nebojím se přiznat, že přesně taková jsem.

Ono to má ale určitě i svá pozitiva. Cílů se nejlíp dosahuje, když víš, co chceš, a hledáš pak způsoby, jak jich dosáhnout. Talent je důležitý, ale neméně důležité je umět ho i do plna využít, k čemuž je nutné mít motivaci.

To je pravda. Myslím si, že mám tuhle vlastnost odjakživa, protože i když jsem si jako malá hrála, vždycky jsem v tom měla systém. Panenky nikdy neseděly jen tak, musely mít své místo. I teď to tak nějak mám. Ale nevnímám to jako nevýhodu, která by mě držela zpátky. Ty mantinely jsou spíš v mé hlavě. Dokážu je pustit, když je to potřeba, a umím se otevřít.

Umíš si to prostě pohlídat.

Přesně tak. Dovolím si chaos a pak ho postupně uklízím. Je to jako kdybych ráno začala uklízet svůj pokoj, mám tam zmatek, ale do večera to zase všechno uspořádám. Tak bych to popsala.

Měla jsi někdy nějaký záložní plán, co se týče kariéry? Nebo jsi vždycky věděla, že se chceš profesně věnovat hudbě, a nepřipouštěla sis jiné možnosti?

V podstatě přesně takhle to vždycky bylo.

Někteří lidé celý život nepřijdou na to, co by chtěli v životě dělat, ale tys to věděla odjakživa.

Za tohle jsem fakt vděčná, protože kolem sebe vidím spoustu skvělých lidí, kteří se nemohou rozhodnout, co chtějí dělat, ač jsou talentovaní na víc věcí. Moji rodiče mi vždy věřili a nikdy mě nepřesvědčovali, abych šla jinou cestou. Já sama jsem neměla nikdy pochybnosti o tom, že bych chtěla dělat něco jiného. Mám štěstí, že mám jejich podporu, a díky nim jsem takhle silně soustředěná na hudbu. Neříkám, že nejsou realističtí, mluvíme spolu o tom, jak si zajistím živobytí, ale v mém cíli mě podporují.

Jak vnímáš rozdíly mezi českou a mezinárodní hudební scénou? Cítíš i nějaké odlišnosti ve vzdělávání? A vidíš v tom nějaké souvislosti?

Ráda bych na začátek zdůraznila, že si moc vážím českých hudebníků, a mám k nim respekt za jejich úspěchy. Nechci působit jako kritik, jen se pokusím vyjádřit, jak tuto situaci vnímám. V naší zemi je náročné prosadit se v hudbě, hlavně asi kvůli minulému režimu, z něhož asi pořád vychází i naše školství. Osobně mi moc nevyhovovala státní zuška, protože mi tam chyběla inspirace a individuální přístup. Nebavilo mě to a z učitelky jsem měla trochu strach. Pak jsem přišla sem do B-Artu a tady byla taková sranda, ale v dobrém samozřejmě, super atmosféra. Když jsem po české konzervatoři vstoupila do hudebního prostředí v Anglii, uvědomila jsem si, že tam je standard mnohem vyšší. To, co bych tady považovala za výjimečné, je tam úplně běžné. Tohle mě strašně motivuje k hledání vlastního hudebního výrazu, který chci nabídnout posluchačům. Chtěla bych přinést něco originálního a výjimečného, co není jen o technické dokonalosti, které tam dosahuje každý.

Takže chceš produkovat něco, co má přidanou hodnotu. Chápu to správně?

Přesně, originální hudbu s něčím navíc. V naší zemi se pořád často setkávám s tím, že se lidé bojí experimentovat a drží se osvědčených tras. Rádia a vydavatelství preferují už ověřené umělce a nedává se moc prostor novým talentům, kteří se nebojí zkoušet nové věci a prosazovat nezávislý přístup. I když si vážím lidí, kteří dělají mainstream, protože je za tím taky kus práce, věřím, že je čas na změnu. Doufám, že se i u nás postupně rozšíří prostor pro novou experimentální hudbu a že se odvážíme vybočit z ustálených kolejí.

Co je teď v zahraničí v hudbě trend?

Na přednáškách pravidelně probíráme aktuální žebříčky. Teď se zase začíná dost prosazovat country. Beyoncé nedávno vydala nové album, které je překvapivě country.

To jsem taky postřehla a zaslechla jsem, že v nějakém country rádiu ani neví, jestli to budou hrát, protože netuší, jestli by to běžné posluchače country vůbec zajímalo.

Přesně tak, v Anglii to teď fakt letí nahoru. Country je teď v popředí a za nějakou dobu se to dostane i k nám, ale se zpožděním. Moc doufám, že se ta cesta začíná prošlapávat. Jsem optimistka a věřím tomu, protože nechci dělat hudbu jenom kvůli rádiím. Chci dělat něco, co je autentické a vychází ze mě. Věřím, že si k tomu lidi najdou cestu. Momentálně mě fakt nejvíc inspiruje folklór a tradice, protože opravdu cítím, jak to ve mně rezonuje od doby, co jsem odešla do zahraničí. Věřím, že to, co dělám, osloví lidi a možná i přivede mladší generaci k tradicím a folklóru.

Mám pocit, že člověk musí opustit hranice toho svého rybníčka, aby se mohl vrátit a objevit to, co bylo doma. Bez toho možná nikdy neuvěří, jak krásné a zajímavé to tady je. Na LIPA jsi úplně první Češka, takže možná trochu cítíš, že je to něco, čím můžeš ukázat, proč jsi specifická.

No právě a zároveň se to tak snadno nevyčerpá. Před pár dny jsme šli na výšlap na Javorník a já jsem si během toho vlastně uvědomila, jak obrovské téma domov je. To téma je mnohem větší, než by obsáhlo jedno album o deseti písničkách.

Myslíš, že je to téma, které může oslovit posluchače napříč světem?

Já myslím a doufám, že ano. Ve škole teď například v předmětu produkce musíme složit písničku, celou ji sami nahrát pomocí MIDI a produkovat ji. Já jsem si teď do písničky nahrála cimbál a mého učitele to úplně odrovnalo, protože on ani nikdy tento nástroj neslyšel, a já jsem mu musela vysvětlovat, co to je. Ukazovala jsem mu fotku, pouštěla jsem mu, jak to zní, a vlastně i díky mně si musel udělat rešerši o naší kultuře a folklóru. Pak mi řekl, že jsem ho inspirovala a ukázala mu zase něco, co ještě neznal. Věřím, že moje autenticita by mohla oslovit i posluchače.

Poslední otázka je trochu filozofická. Co si myslíš o tom, že v umění už bylo všechno vymyšleno, je nemožné přinést cokoliv nového a je možné už umělecká díla jen recyklovat?

Někdy mám taky pocit, že všechno už tady bylo. To se ale většinou děje, když mě přepadne nějaká depka, kdy si říkám, má vůbec smysl něco tvořit, když všechno už bylo vymyšlené, všechny knihy byly napsané, všechny písničky už byly složené a už se nedá vlastně vymyslet nic originálního? Tohle jsem hodně slýchala v Česku a občas i od spolužáků na konzervatoři. Já se touhle náladou ale nenechávám zviklat. Naštěstí mám pořád motivaci tohle myšlení nějak změnit a hledám si ty skulinky, kudy se vydat, abych si mohla dělat věci po svém.

V učebně s příznačným názvem Zpěvní v budově ZUŠ B-Art ve Valašském Meziříčí si Věra Faldýnová popovídala s hudebně téměř nevzdělanou Kamilou Stolářovou, výtvarnou pedagožkou a PR specialistkou.